Oravská dědina - O lidech mezi lidmi

Autor: Michal Legelli | 19.9.2016 o 8:16 | Karma článku: 10,15 | Prečítané:  3114x

V podhůří Roháčů, ve skrytu před světem, rozprostírá se okouzlující zem – dědinka chráněná posvátnými masivy Sivého vrchu a Osobité.

Vysoké smrky, protékající malebný Studený potok, trávníky, kterých se ruka člověka nesnaží ještě zadusit betonem, domečky ve své prostotě a člověk ztracený v čase. V čase, který však neustále pulsuje a naléhá na naše svědomí.

Každá světnička, do níž člověk vstoupí, uvítá Vás typickou vůní starého dřeva. Připadám si, jako když jsem listoval v Tolstého staletých knihách a dýchal vůni jejich stránek, a pociťoval přítomnosti samotného autora.

Malé vesničky zde a přitom tisíce různorodých lidských životů a jejich příběhů. Pestré květiny, zelené louky a lesy kolem. Zvuk ticha. Meditace. Žádná přepjatost, žádná umělá societa, jen to, co skutečně Je. Skutečný kostel, skutečný boží chrám, skutečné člověčenství.

Mohl bys mne proto zprvu obviňovat, čtenáři, že se odvažuji psát o lidech mezi lidmi tam, kde bys čekal pouhý skanzen, pouhou zvětralou minulost. Avšak jen z trochy pocítit této zvláštní vůně, jen na chvíli se rozpomenout, a rozehrává se Ti před očima karneval lidských osudů i Tvého vlastního.

I zde jsou proto světničky plné lidí, jejich životů a štěstí, spojeného s přírodou a prostým životem. Stejně jako vazalství, spojeného s pánem, který si nad nimi upletl bič, a který jich vyhnal postupně do měst, usoudil-li nebezpečí, které mu hrozilo, žili-li by lidé nadále ve spjatosti s přírodou.

„Kolika zločinů, válek, vražd, běd a hrůz by bylo lidstvo ušetřeno, kdyby byl někdo vytrhl kůly, zasypal příkopy a zavolal na své druhy: ‚Chraňte se poslouchat toho podvodníka. Jste ztraceni, jestliže zapomenete, že ovoce patří všem a země žádnému.’“ (O nerovnosti mezi lidmi: J. J. Rousseau)

Orava pro mne představuje zemitost, vážnost, hloubku a úctu. Rád se sem vracím a rád objevuji nová zákoutí, jichž dosud poznávám. Její krása a těžká práce je zaznamenaná do nejmenšího detailu lidové tvorby a zanechává ve slovenských lidech (v oné hrstce) právě to kouzlo, které je činí cizincům dosud tak přitažlivým.

Celá vesnička, která je oddělena Studeným potokem, přitékajícím od Roháčských ples, dělí se na pět části: Dolnooravský rínok, Hornooravská ulica, Goralské lazy, Kostol s cintorínom a Mlynisko.

Zde, v Oravské dědině, má každý kout svůj účel a stává se přirozeně útulným. Celé toto obydlí je maximem, v němž se člověk může cítit dobře, aniž by propadal nouzi či se mohl „těšit“ z útrpného přepychu.

Jen přebudujte tyto světnice v zámky, a kdyby to nedej Bože šlo, nažeňte do nich oněch prostých lidí, a zemřou Vám všichni žalem! Učiňte z člověka vévodu, hraběte, ustelte mu na nejdražším hedvábí, a ihned propadne pouhé směnce, kterou doprovází úbytek značné části vnitřní svobody.

„V bytech plných pozlátka mladík učí se světským způsobům, ale moudrý muž, učí se znáti taje života v chýšce chudákově. Tam vidí tajné pletichy, které ve středu kroužku společenského zakryty jsou líčenými slovy. Tam pozná tajně bezpráví, jímž mocný a bohatý rve zbytek černého chleba ubožáku, kterého veřejně zdánlivě lituje.“ (J. J. Rousseau: Julie nebo-li Nová Heloisa)

Jeden z nejzajímavější exponátů je dřevěný kostel sv. Alžběty přenesený sem ze Zábřeže, jehož datum vzniku spadá až do patnáctého století. Do zmítané doby konce husitských válek a vrcholného období české reformace.

Vidím zde kněze i rychtáře (zemepána!), počítající groše, stejně jako otce, který v prachu a bídě klečí nad hrobem svého padlého syna, jehož právě pochoval, a proklínajícího celý svět i Boha.

Nadarmo kropí farář jeho hrob svěcenou vodou. Tato zem je již svatá. Jen my, lidé, ji znesvěcujeme svojí neupřímností.

Každá část dědinky poukazuje na jinou oblast lidské činnosti a vše dohromady vytváří představu o původní oravské vesnici. Vidím zde i mlynáře, rolníka, pastevce, chovatele dobytka, stejně jako tajemnou ženu, chovající se vší láskou ve svém náručí milované dítě. U tohoto pohledu na chvíli zůstávám, protože odkrývá naši vazbu a dluh. Odkrývá naši smrt, žijeme-li v pohrdání či zapomnění.

Tato žena, to je matka naší duše. Ve svém vědomí jsme byli schopni ji však potlačit a namluvit si důležitost vlastní autonomie. Avšak ona si žádá svého života, který je v nás (jakožto anima mundi – duše světa) a čím méně ji dovolujeme vyjít na Světlo, čím menší úctu k ní máme, o to ukrutněji se v nás ozývá. Neboť bez ní a bez paměti, nejsme ničím. Ba možná jsme – pyšným plevelem, pro nějž je připravena pec. Tato ukrutnost je touha po svobodě a právu oné Ženy. Jak nelehké je vysvobodit naši vnitřní matku v situaci, kdy byla naším egem dennodenně vězněna. Cožpak se dá otevřít prostor znenadání sani, aby nás svojí krvelačnou touhou nezahubila?

„Ó, mé srdce, které mám od své matky; ó, mé srdce pozemského bytí, mých proměň. Nevystupuj proti mně jako svědek. Jsi můj duch, který je v mém těle, můj stvořitel, který léčí moje údy. Kéž se odebereš na místo, které je pro nás připraveno. Mé srdce existuje a nemůže být uloupeno, neboť ovládám srdce, které se spojuje s dalšími. Jen ten, kdo netuší mou pomstu, se ho může chtít zmocnit. Jsem v těle svého otce (Geba) a své matky (Nuty). Neprovinil jsem se vůči bohům a nic nemůže ohrozit mé ospravedlnění.“ (z eg. Knihy mrtvých)

Je konec léta a slunce dává všemu malebnou barvu, že si chvílemi připadám jako v pohádce. Paprsky dosedají na střechy a trávníky, jimž propůjčují magické teplo. Vše, v tomto klidném koutě světa, kde smrky, duby a břízy nahrazují lidské divadlo, dýchá neskutečným pokojem.

Oddávám se tomuto snění, této harmonii, kterou dokáže vytvořit jen příroda a člověk v ní, neporušující jejího zákona. Vůbec by mne nenapadlo, než jsem zde vstoupil, kolik času věnuji této dědince. A jakmile člověk propadne zdejšímu kouzlu, stává se čas čistě relativním. Plyne mimo Vás a možná se i úplně vytrácí společně s člověkovým vlastním břemenem.

Modré nebe nade mnou, ticho a klid. Na chvíli jsem tu takřka sám. Drobný cvrkot ptáčků a šumění potůčku, který omílá staleté kameny v něm a předává jim svoji moudrost, resonuje s půvaby všeho kolem mne. Dnes je bezvětří; a jako by sám vítr ustal tu se mnou v meditaci a vzpomínkách…

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

PLUS

Kupujúci Japonec? Neexistuje, tvrdia stánkari z vianočných trhov

Strávili sme jeden deň so stánkarmi, aby sme zistili ako vidia návštevníkov spoza svojich pultov.

EKONOMIKA

Deti boháčov majú vlastnú sieť, stojí za ňou Slovák

Byť bohatým je nuda, keď vás nikto nevidí.


Už ste čítali?