Plačlivé - hora, která přestala plakat

Autor: Michal Legelli | 6.10.2016 o 9:07 | Karma článku: 5,16 | Prečítané:  517x

Zatoužil jsem alespoň jednou za život navštívit tuto zimní krásu, zastavenou jako by v čase; nevědomý si, čím se stává ve svém účinku.

Tedy alespoň pro toho, kdo k ní směřuje s obnaženým srdcem a vědomím si své tíže - pro člověka, který k ní přistupuje v bázni a chvění, a jenž nastřádal dostatek otázek a těžkomyslnosti, aby jej o ně hory mohly připravit, nechť si již přichystaly jakoukoli odpověď!

Doliny, v nichž v létě vedou cesty pro poutníka, jsou zasypány dosud vysokým a mnohdy neprostupným sněhem. Zatímco se příroda v nížině probouzí již k životu a stromy získávají svůj majestát, v horách vládne stále zimní klid. Zasněžené vrcholy Západních Tater tak ukrývají svá tajemství a odívají se magickým kouzlem utišení. Sníh, který je pokryl a který září o to více skrze paprsky slunce, v nich však zdaleka neudusil života. Ba naopak. Vždyť každou chvíli slibuje závlahu tomu, co se nachází dole; i tomu, který směřuje vzhůru.

Cesta, nechť vede nahoru i dolu, je bojem a sebezapřením. Vzdával jsem se a otáčel krok po kroku a znovu nacházel v ujitých stopách naději, abych šel vpřed. Měkký sníh, v němž se bořily nohy nejednou až po pás, vyžadoval velké víry v cíl samotné Cesty. Připadal jsem si chvílemi jako Izák a Abraham. Jako otec, který vleče svého syna k oběti i jako syn, který má být obětován.

Žiarská dolina, uložená ve sněhu bez obrysů cíle, nemá slitování, nedává sebemenší útěchu - přesto je vzdělavatelná. Poslední zbytky těžkomyslnosti činí člověka dvakrát těžším a člověk se propadá o to hlouběji do sněhu. Pokořuje jej na samotné dno, jako obraz duše vlastního nevědomí. Přesto mne na horu cosi pohánělo. Podobně, byť kvalitativně obráceně, jako Erbenovu dívku, již žene vůle k jezeru, kde se s ní nakonec propadá lávka, aby skončila v náručí Vodníkově. Pozbývaje pomalu smyslů, zvláštně mi uniklo, že se Cesta stává paradoxem. Zvlášť cesta na horu, jejíž jméno nese název Plačlivé.

Hora, která je dle pověsti milovanou ženou, plačící nad svým milým (Ostrým Roháčem), který při snaze nalézt vola (Volovce - viz. podobenství o zatoulané ovci) ze stáda, zemřel v náručí hor. Člověk může jen dumat nad tímto nepřímým sdělením, aby dle míry svého poznání uchopil jeho symboliku, význam a moudrost. Aby se i pokořil před moudrostí „pohanských“ předků, pro něž byla spjatost s přírodou a jeho mýtus nedílnou součástí života, zatímco se pro nás stává mnohdy už jen hádankou, kterou třeba luštit, jako samotný život, který ztrácíme a který důsledkem toho více přežíváme než žijeme.

Kráčím, či se propadám, vstříc Žiarskému sedlu. Vedle mne je vidět mohutný Baranec, ale ze zbylých hor dosud takřka ničeho konkrétního. Jak je přitom důležité, umět se v životě vzdát. Jak je těžké rozpoznat, kdy je ta pravá chvíle! Unaven a vyprahnut, jako bych byl hozen do pouště. Obličej byl brzy spálen a byl jsem podoben Maurům.

Již kousek a já, znavený poutník, jehož nohy ztěžkly dvojnásobně, uviděl jsem, že sedlo je již blízko. Přicházím bez očekávání. Vstupuji na něj a teprve v tu chvíli spatřuji Nový svět. Chrám Západních i Vysokých Tater až po Svinici. Dostavuje se úleva a katarze ducha, již dokáže vyjádřit nejlépe jen hudebník ve svých tónech.

Právě tak jako Dvořák v útěšném Requiem, v jeho finální části Agnus Dei (v čase 1h 34min 42s až nakonec), kdy se orchestr v b moll za zvuku mocných varhan rozchází onedlouho se sborem, aby zazněl v pianu chorál v f dur na znamení naděje a útěchy. Aby člověk uslyšel onen krásný, hebký a spásonosný hlas soprána své vlastní duše, zpívající a povznášející srdce i nebesa: Lux aeterna luceat eis, Domine!

Posilněn chvěním, vypravil jsem se na samotné Plačlivé. Na horu, která nade mnou přestala plakat. Necítím únavu a těším se z vrcholu hory, která mi cestou zatím objasňuje svého milého, svoji pověst a příběh. Odhaluje mi vazbu i obraz mne samého. Po chvíli jsem v jejím náručí. Sedám si a vnímám krásu kolem sebe sama. Nádherné ticho, jehož nic neruší. Ticho, které je božské. Vzpomenul jsem si na výrok Jacoba Böhma: „Jsi-li tichý, pak jsi tím, čím byl Bůh před přírodou a stvořením, z čeho stvořil tvou přirozenost a bytost. Když se dokážeš na okamžik povznést tam, kde nepřebývá žádné stvoření, tehdy uslyšíš, co Bůh říká.“

Modré nebe, jehož se tu dá takřka dotýkat. Po všech stranách obrazy, jimiž se duše sytí pozvolna, ale o to pečlivěji a toužebněji, s jakou přišla vyprahlá. Vnímám Ostrého Roháče a zrak se upíná na Baníkov. Majestátný a nádherný – nebe bohů. Tu jen jednou slyším orla jako polnici, který nepřestal ani v zimních měsících strážit vzácný poklad, mě tak drahý a osvobozující, a který uvítal svého poutníka, pána i služebníka.

Půl hodinu tu sedím, bylo 15.4.2013, medituji, připodobněn zdejším chrámům! Osvobozen od duality, vnímám podstatu bytí, sjednocen s výtvorem, který nemohl být stvořen náhodou a nemůže tak ani sloužit náhodě. Tento čas se mi stal Věčným, neopakovatelným a nezapomenutelným okamžikem. Stal se mi útěchou i nadějí k mé konečnosti. Paradoxem přijetí i odmítnutí.

Krása a mír hor učí bdělosti. Učí umění se jich samotných dočasně vzdát a přijmout tak jejich pokoj a svobodu, a o to více s nimi neztratit vazbu! Učí odmítat a vzdávat se! Jaký paradox, byla-li celá cesta o přesném opaku, byla-li mysl naplněna nejkrásnějšími obrazy, s nimiž se nerada loučí.

Byli bychom proto pouhými podvodníky, žádali-li bychom od hor odpovědí, s nimiž bychom k nim vlastně i nenápadně přišli z podsvětí naší nížiny.

Plačlivé je horou, kterou nazývám utěšitelkou. Vznešenější a krásnější, než Boethiův spis. Plačlivé, jakožto prostředník, odkrývá náš vnitřní obraz pohledem na Ostrý Roháč a navrací duši slávu pohledem na Baníkov a identifikaci s ním! Na moje otázky se mi dostalo odpovědi božího ticha a klidu. Moji těžkomyslnost pohltilo nebe, jehož jsem se na chvíli dotkl.

Svoboda, tak zneužívané slovo, nachází si tu svůj skutečný subjekt. Pravda, tak pohrdaná, mající ovšem všude zástup zdánlivých přátel, dlí tu neposkvrněně v ochraně orlů. Člověk, může se právem cítit obdarován. Právem a bez obav může odejít z hory, aniž by měl pocit, že z ní sešel...

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

PLUS

Kupujúci Japonec? Neexistuje, tvrdia stánkari z vianočných trhov

Strávili sme jeden deň so stánkarmi, aby sme zistili ako vidia návštevníkov spoza svojich pultov.

EKONOMIKA

Deti boháčov majú vlastnú sieť, stojí za ňou Slovák

Byť bohatým je nuda, keď vás nikto nevidí.


Už ste čítali?