Makrofotografie - kouzlo vnitřního světa

Autor: Michal Legelli | 24.4.2017 o 8:42 | (upravené 24.4.2017 o 11:00) Karma článku: 6,27 | Prečítané:  1370x

Louky, pole, lesy či povodí řek - všude tam se nachází svět, který si žije takřka nepozorován sám pro sebe. Láká svoji rozmanitostí i pohledem.

Makrofotograf v přírodě vypadá mnohdy trochu komicky. Nedívá se před sebe, ale stále k zemi, maximálně kousek nad ní, jako by něco ztratil – a to něco velmi malého a cenného. Přitom právě na zemi hledá svá nebesa.

Makrofotografie patří k jedněm z technicky nejnáročnějších i nejpůsobivějších disciplín ve fotografii. Fascinuje množstvím detailů i barvitosti, kterých si člověk nemá běžně možnost ani všimnout, natož okem rozlišit. Pro přemýšlivého fotografa je to obraz snad i toho „reálně“ viděného, většího světa, který ovšem pro svoji velikost, oproti drobnému životu v trávě, již ztratil na své ostrosti a pravdě…

Pro mé první makro úlovky používám ke svému fotoaparátu Nikon D810 objektiv Sigma APO Macro 2,8 150mm, s nímž jsem se vydal k Samotišským lesům, nedaleko Svatého Kopečku u Olomouce. Hned zpočátku jsem si uvědomil, že za pěknými snímky stojí nejen technika a maximální pochopení nastavení (obecné zkušenosti), ale ruku v ruce především i nutná dávka trpělivosti. Ve výsledku je dobře udělané makro však zaslouženou odměnou.

1. Vzdálenost

Makroobjektivy umožňují zvětšení 1:1 (z 98%) při nejmenší zaostřitelné vzdálenosti daného objektivu. To v praxi znamená rozmezí 20 – 40 cm od čipu k fotografovanému objektu. V terénu člověk ovšem vidí, že i při relativně větším odstupu (38cm jako v mém případě) neuniká pozornosti svých plachých modelů. A jako v životě – mezi lidmi, i zde jsou bytosti, které rádi zapózují – a pak platí samozřejmě i přesný opak v hmyzí říši – povětšinou – a člověk pobíhá mnohdy po louce, až se to jeví, jako by byl smyslu zbavený.

2. Ostření

Když už žádná jiná disciplína, makrofotografie Vás donutí ostřit manuálně. Bez manuálního ostření nemáte takřka možnost dobře vyfotit, nakolik autofocus si vypočítává to své a z 99,99% případů se s ním názorově neshodnete, natož ještě v rychlosti.

3. Clona

Clona udává míru (hloubku) ostrosti, kdy se člověk pohybuje při focení 1:1 v řádu milimetrů. Každý Váš mikro pohyb, stejně jako hmyzáka (nebo jakéhokoli jiného tvora), už je fatální. Jestliže se člověk pokusí udělat „fake“makro (i skrze makroobjektiv), může fotit z větší vzdálenosti na menší clonu a teprve výřezem udělat 1:1. U dobrého fullframu to takřka nepoznáte, každopádně je to rezignace na technickou náročnost a tím i na zaslouženou odměnu.

4. Čas

Mám-li čas, fotím na stativu. Prakticky je to však u pohybujícího se a nepředvídatelně létajícího hmyzu vcelku náročné – ba spíše nemožné, tudíž fotím povětšinou z ruky, stejně jako fotím za dostatečných světelných a nízko povětrnostních podmínek, aby z fotky něco bylo. Čas samotný záleží i na rychlosti pohybujícího se „objektu“. Povětšinou jde o rozsah 1/160s – 1/600s. Popři tom si všímám hodnoty ISO – míra světla dopadající na čip, kterou není dobré mít na vyšší úrovni (kvůli zrníčkám a celkové neostrosti) jak je rozmezí 400 – 600. Ideálně co nejméně, tedy rozmezí 64 – 200.

5. Trpělivost

K té není moc co dodat. Sladit nastavení (povětšinou v manuální režim) a fotit v pohybu, stejně jako se sám ani o milimetr nepohnout, vyžaduje pevné nervy. Hmyzák Vám dá mnohdy jednu, dvě šance. Většinou jich však potřebuje člověk v makrofotografii i deset a víc.

6. Pozadí

Výhodou makroobjektivů s delším ohniskem je rovněž takzvaný bokeh (rozostřené pozadí), který fotografii poskytuje atmosféru, tzv. plátno, v němž fotografovaný objekt vystoupí do popředí.

7. Další možnosti

Makrofotografie se dá fotit i jinými způsoby. Buď třídou ekonomickou (předsádky, mezikroužky apod.), které zkrátí zaostřitelnou vzdálenost klasického objektivu nebo rovněž reverzně obráceným objektivem (ideál 35mm). První případ s sebou nese ztrátu optické kvality, druhý umožňuje makro 1:1 a více (až 30:1) ovšem při tak blízkém zaostření, že musíte mít s hmyzáky nějakou tajnou dohodu. Nemluvě, že nechcete-li si v tomto případě poškodit objektiv, je dobré mít na něm i prstenec pro clonu. Velmi dobrou alternativou jsou předsádky Raynox, které vyčleňuji z první možnosti, kdy jejich snížení optické kvality je minimální.

Jelikož je makrofotografie definovaná v rozmezí 1:1 až 30:1, osobně se mi líbí „menší“ makro (1:1 – 5:1), které obsáhne nějaký pocit a náladu v jistém prostoru. Portrét blechy je jistě působivý, vidí-li člověk všechny chloupky na její hlavě, ale osobně tuto fotografii nepreferuji.

Od sebe k přírodě a od přírody k sobě. To je šém, dávající mi v této tvůrčí práci smysl. A nejen při ní, i v životě se snažím dbát, aby vše, co člověk koná, mělo význam a pointu. Aby vše, co se dotkne srdce a mysli, mělo širší rozměr, podobu vyšší ideje.

Vnitřní svět, žijící sám o sobě - bez soudů, vojsk či škol. Rozhoduje v něm pouhé nutkání samotné přírody. Vše je obnažené a čisté, nic neskrývá svoji vůli. Život i smrt nenosí tu žádné roušky. Obdivuji se tomuto světu pro jeho opravdovost. Jistě, my máme společnost, která se zbavila své divokosti a zakládá si na rozumu. Můžeme však tvrdit, že Ti rozumní stojí v jejím čele? Naše přirozenost je potlačena, snad i proto stojíme ve slepé uličce, kde nemáme nic ani z přirozené vůle ani z rozumu… a při této kombinaci nastává přetvářka, produkující pouhou krvelačnost. Tu nenajdete nikde, jen mezi pošetile civilizovanými lidmi.

Oprašujeme tento jed a žehnáme mu. Konáme lov na peníze i lidi skrze omezenost člověka, jenž propadl své psychóze. Člověk se stal pouhou tržní jednotkou. V něm zbudoval svoji morálku a pravidla. Ony nemohou být oproti přírodě čitelné z podstaty věci. Pro její kompenzaci vymyslel člověk společenství pod pláštíkem zákonů, aby nikoli člověk sám o sobě, člověčenství samé o sobě, nýbrž loupež sama o sobě byla skrytým bůžkem prvně jedněch a následně všech…

Chci dále objevovat tento skrytý svět přírody nejen v horách, ale i na zemi, která je stonásobně bohatší jak nebe se všemi domněle svatými. Na chvíli do něj patřit a nic mu nevzít z jeho krásy. Vždyť obdivovat se přírodě, je obdivovat se Tvůrci a principům v sobě samém. Jen neznalost sebe sama vede k sebelásce a zaprodanosti. V přírodě se však můžeme podívat za hranice nás samých a postihnout, v čem spočívá pravá svoboda sama o sobě. Objevovat přírodu, znamená, objevovat zákonitosti i nevyhnutelnost, přírodní autonomii, která přesahuje individuální přání (sebestřednost) každého z nás.

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

KOMENTÁRE

Málo tu oslavujeme to dobro, čo na Slovensku bolo, je a bude

Možno to zle vidím; možno Slovákom budú tieto slová znieť trochu pateticky alebo prehnane.

KOMENTÁRE

SNS neodíde. Nikto na ňu nečaká

V prípade predčasných volieb by sa SNS nemuselo dostať do vlády.


Už ste čítali?